Spím v dopravních prostředcích. Občas si i na někoho i položím hlavu. Nebojím se. Protože si myslím, že nemám čeho.
Jednou jsem poznala holku...byla pořád pod silnými antidepresivy, jak kdyby pořád napůl spala. Pak jsem si vyslechla její příběh: její kluk ji vzal v zimě na víkend na chatu. Svlékl ji, přivázal nahou ke stromu, dva dny ji znásilňoval, pak odjel a nechal ji tam. Když ji našli, rodiče se jí zřekli, protože se za ni styděli.
Občas s někým jsem a napadne mě- vždyť se to může stát. Lehce se to může stát. Byl to její kluk, komu jinému by tolik věřila...a právě proto.
Pak to zase nechám plynout dál. Je prý statisticky dokázáno, že docela vysoké procento žen, které byly znásilněny, se stanou obětí stejného zločinu do roka znova. Prý to přitahují svým chováním. Myšlenky mají magnetickou moc.
Myslím teď na to, že bych si dala jablečný džus s jemně perlivou vodou. A chtěla bych být svlečená do půl těla se svým mužem, svlečeným do půl těla, a držet tu sklenici a brčkem v ní bublat. Taky bych chtěla jet autobusem 500 km a číst u toho Márqueze. Chtěla bych zvedat děti, co uklouzly na ledě. Chtěla bych sněhové vločky na jazyku a červený uši a říkat jeho jméno jen ze síly zvyku.
Nestřežte si své pěkné myšlenky. Jděte s nimi ven. Zabijte strachy, všichni, nic se nám nikdy nestane. Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat